Naše psychická pohoda blahodárně přispívá k vyrovnané hladině hormonů. A není tomu jinak ani u mužů a testosteronu. Produkci testosteronu lze zvýšit fyzickou aktivitou, úpravou stravy a hledáním motivace, jak být úspěšný v práci, vztazích a společnosti. Důležité je rovněž poznat stresory a naučit se, jak je minimalizovat.
Tělo i duše fungují jako propojená nádoba.
Cokoli, co přivede muže (a jejich vztahy!) na cestu, na které zažívají pocit celkové spokojenosti, duševní pohody a smysluplnosti bytí, má podstatný vliv na nárůst testosteronu. Následující příběhy z praxe o vztazích mohou inspirovat, nasměrovat, povzbudit a podpořit na cestě ke změně. V některých lze najít podobnosti s příběhem vám vlastním, v jiných si možná řeknete, že takto byste to nedělali, a podnítí vás to chovat se a jednat jinak.
I pouhé uvědomění si může dát život do pohybu.
Vše, co muž potřebuje, najde sám v sobě…
Příběh Michala
Michal má potřebu jít v komunikaci víc do hloubky. Nemá rád neupřímnost a výčitky. Občas ho skličují pocity o tom, co si o něm myslí druzí, a ne vždy si dokáže vymezit své hranice. Jeho poslední vztah, který trval přibližně 1 rok, sám ukončil, a to i přesto, že jeho partnerka byla velmi přitažlivá, chytrá a neustále pracovala na svém seberozvoji.
Trápily ji však traumatické vzpomínky z dětství, které zažívala s despotickým a násilnickým otcem. Zakazovala mu kontakt s přáteli i rodinou a trvala na tom, že veškerý čas (pokud tedy nějaký sama vůbec měla) budou trávit výhradně spolu. Pokud se Michal chtěl konstruktivně vymezit nebo říct, co si o dané situaci myslí, u partnerky to spustilo záchvat úzkosti až paniky a k tomu spoustu výčitek, jak se cítí ve vztahu odmítaná.
Co Michal opravdu nemá rád, je úzkostná reakce ženy, protože se cítí bezmocný. Tyto situace popisoval ze vztahů v původní rodině, kdy jeho matka byla, a v mnoha směrech stále je, závislá na otci. Tento hodně dominantní muž nikdy nereagoval na emoce a potřeby matky, která přijala roli oběti.
Možná i z tohoto důvodu setrvával ve vztahu déle, než by si přál. Měl obavy o psychické zdraví partnerky, která navíc řešila své trápení prací do té míry, že se dalo mluvit o workoholismu. Nedařilo se jí najít balanc mezi pracovním a osobním životem, a proto nezbýval čas pro „SPOLU“. I přesto, že svou partnerku podporoval, naslouchal, objímal, snažil se věci vidět jejíma očima a byl nekonečně trpělivý, nepřišla změna. Cítil se uvnitř smutný a deprese na sebe nenechala dlouho čekat.
V práci se nemohl soustředit, chyběla mu motivace, reagoval podrážděně, ztrácel chuť a energii do života. Vzal si delší volno, ve kterém měl příležitost oprášit své zájmy, jako je kolo, běh, vysokohorská turistika a kontakt s nejbližšími přáteli.
Michal ve vztahu potřebuje mít prostor a pocit svobody a zároveň chce vědět a cítit, že je přijímaný. Zažívat zájem partnerky o to, jak mu je a co prožívá, najít odvahu sdělit, co potřebuje, a chránit si své hranice. A tohle ještě nemusí být závislost ve vztahu.
Můžeme se na to podívat ze dvou různých pohledů.
Tím prvním je, že je důležité vybudovat si vnitřní stabilitu, která není ovlivněna city nebo jednáním partnera.
Druhým pohledem je, že ať chceme nebo ne, v partnerství jsme „propojeni“.
Partnerovou přítomností můžeme vnímat zvýšení tlaku, zrychlení dechu a vůbec hladinu hormonů v krvi.
Příběh Petra
Petr je více než 20 let ženatý. Asi před 10 lety si všiml, že se jeho pohled na vztah/manželství začíná odlišovat od pohledu jeho ženy. Jako by se mezi nimi začaly vytrácet věci, které jim dříve přinášely radost. Manželka o sebe už tolik nepečovala, fyzicky ani psychicky, zatímco Petr najel na cestu seberozvoje a začal se zajímat o to, jak více poznat sám sebe.
Čím více se rozvíjel, tím více si byl vědom toho, že se cesty s jeho ženou rozcházejí. On potřebuje život prožít se všemi radostmi, které si může dopřát každý den. Potřebou jeho ženy (tedy z jeho pohledu) je život přežít se všemi „jistotami“, zejména finančními a materiálními.
Společně pečují o tři děti, které nejsou zatím zcela osamostatněné. Petr v manželství zůstává právě kvůli nim, protože jim nechce přidělávat starosti. Rozhodl se, že se obětuje v jejich prospěch. Potýkal se s problémy s alkoholem a depresemi. Pracoval celé dny a přemýšlel o tom, že život nemá smysl.
Jednoho dne obdržel pozvánku na sraz ze střední školy. Hodně toužil po lásce a tohle byla příležitost. Po letech totiž znovu potkal svou starou lásku ze školní lavice. Zamiloval se.
Znovu zažil, jaké to je být šťastný. Dělal vše pro to, aby vztah fungoval. A i přesto, že přicházela různá znamení toho, že ztrácí sám sebe, dál ze sebe vydával vše. Spolužačka vztah po delší době ukončila s tím, že si našla jiného muže.
Zpočátku měl pocit, že je úplně na dně – vždyť dělal, co jí na očích viděl, tak kde se stala chyba? Pojmenoval to jako stav mužské ješitnosti: on dělá pro ženy tolik a ony se k němu takto chovají. Největším jeho strachem byla samota. Nedovedl si představit být sám.
Rozhodl se, že odejde z manželství a bude ve společnosti sám se sebou hledat, co potřebuje, kdo vlastně je, kam směřuje.
Rozhodnutí udělal nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu. Pro své tři syny, kterým chce předat zkušenost, že podstatou vztahů není setrvat v nich kvůli dětem (ty se paradoxně stanou obětí rodiče, který nemá dostatek odvahy zachovat si integritu, uchránit svou sebeúctu a dítě naučí, že jednodušší je zůstat kvůli někomu či něčemu, než převzít zodpovědnost sám za sebe), nýbrž žít v souladu se svými pocity, hodnotami, potřebami, vnitřním světem, být k sobě všímavý a láskyplný. A tím se nemyslí být sobecký, egoistický či nezdravě zahleděný sám do sebe.
Příběh Roberta
Robert je muž ve středních letech, kterému se podařilo vybudovat velmi slušný byznys. Ve vztahu je 10 let a se ženou mají dvě malé děti. Než se narodily, měl Petr prostor na své aktivity od kola, turistiky, potápění až po horolezectví a další adrenalinové sporty.
Děti se narodily před třemi a jedním rokem, od té doby hledá balanc mezi svými potřebami a potřebami své rodiny. Cítí se pod tlakem, pokud má naplňovat očekávání partnerky v roli otce a manžela, obětovat svůj čas ve prospěch rodiny, a tato rozdílná očekávání jsou příčinou konfliktů mezi nimi.
Robert volí cestu úniku, takže zůstává déle v práci a vrací se až když jsou děti uloženy ke spánku. Cítí se frustrovaně, když má finančně zajišťovat chod rodiny a zároveň se denně podílet na péči o děti. Klade si otázku, kde je rovnováha a jak mít energii pro sebe, ženu a děti? Jak zvládnout očekávání okolí, že je přece táta a umí si poradit s koupáním dětí, občas něco uvařit, dovádět s nimi na hřišti, večer jim přečíst pohádku. Co když to ve svém nastavení prostě nemá, a i přesto je milujícím otcem (a manželem)? Jak ve vztahu přínosně navzájem vyladit své představy? A odkud se vůbec berou?
V komedii Ecce homo Homolka je pasáž, kde otec říká synovi: „Ludvo, jestli si ten fotbal neprosadíš, jsi u mě mrtvej Homolka!“. Platí to však i dnes? Mluvit o tom, jak se partner cítí a co potřebuje není jen klišé, ale důležitá součást intimity.
Otevřeností a sdílením pocitů vytváříme vztah bezpečnější a důvěryhodnější.
Každý si do vztahu přináší svou naučenou „vztahovost“. Rodiče a výchovné prostředí nás vybavili „mapou světa“ s informacemi o tom, jak fungují vztahy. Díky této zkušenosti jsme si osvojili jeden ze tří typů vztahové vazby (attachmentu), o nichž se v psychologii pojednává, a to buď jistou, vyhýbavou nebo nejistou vazbu. Ta ovlivňuje pohled na blízkost a intimitu ve vztazích, způsob řešení konfliktů, postoj k sexu, schopnost vyjádřit svá přání i potřeby a také na očekávání od partnera a vztahu obecně.
Jak lze využít znalosti attachmentu v běžném životě se můžete dočíst v knížce „Citové pouto“ od Amira Levine.
Dříve se přisuzovala důležitost vztahovosti pouze dětem, ale v současnosti je zřejmé, že i dospělí potřebují mít svou bezpečnou základnu. Partnerství má značný vliv na schopnost zvládat život.
Příběh Karla
Karel je se svou partnerkou 12 let a mají spolu dvě děti školního věku; seznámili se při studiích v zahraničí. Zuzka je starostlivá žena, která zajišťuje péči o dům i rodinu a k tomu zvládá chodit do náročné práce. Co z pohledu Karla nezvládá, je péče o jejich vztah. Zuzka si přináší do vztahu silný vnitřní program ze své rodiny, který zní: pokud se budeš dobře starat o svého muže a on bude spokojený, nehrozí, že by tě mohl opustit. Při takové péči nabýval Karel pocitu, jako by byl dítětem a ne tím schopným mužem jako před časem.
Karel se zakoukal do mladé dívky ve firmě, kde pracoval. Více než rok se mu dařilo tento vztah tajit, ale nová přítelkyně trvala na tom, aby se Karel rozvedl. V té chvíli si uvědomil, že takto to nechce.
O nevěře řekl své ženě, která doposud „nevědomě“ pečovala o partnera s tím, že takto je to správně.
Oběma se podařilo pojmenovat své pocity, potřeby a přání.
Pro Zuzku bylo velkým překvapením, že Karlovi se nedostávalo objetí, fyzického kontaktu a ocenění, a že si nepřipadal důležitý. Vyjádřil to slovy tak, že je schopný a samostatný muž, který si dokáže zajistit jídlo, oblečení i úklid. To co potřebuje je partnerská láska a vztah. Přeje si po příchodu domů zažívat, že je vítaný a čeká ho tam žena, která ho obejme, políbí a dá mu najevo, že ji zajímá.
Příběh Vojtěcha
Vojtěch žije 5 let ve vztahu u a jak sám říká, užíval si jej s určitou setrvačností, že zkrátka nějak funguje sám o sobě. Nedávno se však dozvěděl, že jeho partnerka měla poměr s kamarádem.
Ta pokládá tuto událost za jednorázovou věc, nechce se k ní vracet a dělá, jako by se nic nestalo. Navíc ho parta jejich společných kamarádů nechala v nevědomí, takže byl jediný, kdo o tom nevěděl.
Vojtěch je citlivý, empatický muž. Na jedné straně tuto zkušenost bere jako příležitost nakopnout se a posunout se dál, a proto se po pár měsících od zjištění rozhodl pro svatbu a odstěhování do vytouženého zahraničí.
Cítí se plný energie. Na druhou stranu ho přepadávají až úzkostné stavy, jestli udělal dobře. Kamarádi v tomto směru mají jasno a říkají: „Udělala to jednou, udělá to znovu.“ A Vojtěchovy vnitřní pocity nejistoty v kombinaci s těmito “rozumy” ho vedou ke zpochybňování sebe sama.
Všímá si u sebe, jak jej i malý podnět ze strany partnerky vykolejí a vtáhne do spirály pocitů méněcennosti a nízké sebedůvěry. Jednou se například vrátil z delší pracovní cesty a těšil se domů, partnerka však neměla náladu a odmítala povídání i intimní kontakt. V hlavě se mu proto začaly rojit myšlenky, co udělal špatně, co se mezi nimi stalo, jestli řekl něco nevhodného nebo zda jí prostě už nevyhovuje. On si přitom tolik přeje, aby byl svou budoucí ženou oceňován.
Vojtěch má pocit, že tato spirála ho ždímá v dokazování toho, kdo je lepší muž. Zda ten, se kterým se partnerka „spustila“, nebo on, který ji požádal o ruku. Dělá mnoho skutků a věcí pro to, aby partnerce došlo, že právě ON je ten lepší! Jen v tom všem ztratil sám sebe.
Pokud se člověk takto cítí na základě svého partnera a proto, co směrem k němu říká a vysílá, je to nejkratší cesta odpojit se sám od sebe a stát se obětí.
Vojtěch si přeje najít zpět svou sebedůvěru. Co je správně? Odpustit či neodpustit? Dát na intuici, nebo na to, co říká okolí? Jak se rozhodnout? Může to být otázka postoje, hodnot, důvěry v sebe a v druhé, životní zkušenosti a možná také odvahy dělat věci a rozhodnutí ve svém životě jinak, než jak jsme si osvojili v původních rodinách, a jak je očekáváno okolím.
Zkrátka vystoupit z komfortní zóny a žít život TADY A TEĎ.
Tento článek vznik na základě spolupráce s Terap.io.
Mohlo by vás zajímat
.jpg)
